Kniha Jindra Polák – Jelen: Příběhy písní (s podpisem a věnováním)

KNIHA JE OPATŘENA PODPISEM JINDRY POLÁKA. POKUD MÁTE ZÁJEM O OSOBNÍ VĚNOVÁNÍ, NAPIŠTE JEHO TEXT DO POZNÁMKY K OBJEDNÁVCE.

KNIHA BUDE EXPEDOVÁNA PO 15. ČERVNU 2026.

Skupina Jelen během třinácti let existence projela mnohokrát celou republiku tam a zpátky, odehrála nespočet koncertů a oslovila tisíce fanoušků. V této knize se s vámi zpěvák, kytarista, frontman a textař Jindra Polák podělí o příběhy, které stály u vzniku písní. Ať už vás vezme na výlet do studia, kapelní šatny, do svého dětství, k prvním láskám nebo třeba na procházku mezi náhrobními kameny, všude vás nechá nahlédnout pod pokličku tvůrčího procesu.

Vázaná obrazová publikace, formát: 205x145 mm, knižní blok: 280 stran

Vydavatel: Cpress

*

Ukázka:

Jelen

„Jenom přes mojí mrtvolu!“ prohlásil jsem rezolutně a zabořil se zády do starého polstrovaného gauče ve studiu.

Kása se podíval na Ondru a na chvíli se zamyslel.

„Mně to taky přijde docela dobrý,“ řekl opatrně.

„Absolutně nepřipadá v úvahu,“ trval jsem na svém. „Moje kapela se nikdy, za žádných okolností nebude jmenovat Jelen!“

Nakonec mě samozřejmě přemluvili. A ukázalo se, že měli pravdu. Je to sakra dobrý název.

Dneska už si nepamatuji, kdo z kluků s tím nápadem tenkrát přišel. Zato vím přesně, kdy a kde k tomu došlo. Bylo to v roce 2013 v Holešovicích, ve studiu RePrague. Patřilo Martinu Ledvinovi, producentovi, s nímž jsme od té doby nahrávali většinu našich písniček a který nám ho v té době půjčoval jako zkušebnu, kancelář i zasedací místnost. Blížil se náš první koncert a potřebovali jsme pro naši kapelu rychle vymyslet název, abychom měli co napsat na plakáty. A tehdy se objevil ten nápad říkat si podle první písničky, kterou jsme společně nazkoušeli.

Kořeny jejího vzniku ale sahají mnohem hlouběji. První fragmenty textu jsem napsal ještě v době, kdy jsem zpíval a občas hrál na irské buzuki ve spřízněných kapelách Dobrohošť a Irish Dew. Obě vedl skvělý kytarista a skladatel Václav Veselý a obě se zabývaly propojováním moravského folkloru s jinými žánry. Dobrohošť do něj přimíchával rock, zatímco v Irish Dew se Václav zabýval hledáním spojnic mezi moravskou a irskou lidovou muzikou. Já osobně jsem irskou hudbu vždycky miloval a v té době jsme se navíc na věčně zelený ostrov vypravili s mým bráchou. Hráli jsme na ulicích, nasávali atmosféru i místní stout Beamish, a hlavně potkávali spoustu muzikantů a poznávali nové myšlenky a písně. Bylo to ohromně inspirativní období, hodně jsem se toho tenkrát naučil.

Jelena jsem začal psát jako písničku pro Dobrohošť, ale nakonec trvalo ještě několik let, než jsem ho dokončil natolik, abych ho mohl někomu přehrát. Ta Závist, o které se v písni zpívá, je samozřejmě známé keltské oppidum na břehu Vltavy v jižním cípu Prahy. Jmenovalo se tak ale taky jedno z alb skupiny Irish Dew, takže je to takové moje malé zamávání a mrknutí zpátky k tomuhle důležitému úseku mého života.

První, kdo kromě mojí ženy píseň Jelen slyšel, byl právě Martin Ledvina. Setkali jsme se prostřednictvím společného kamaráda a od začátku jsme byli na stejné vlně. Oba jsme měli rádi energickou akustickou muziku. Já miloval Led Zeppelin, Neila Younga, Bruce Springsteena, Johnnyho Cashe a unplugged koncerty svých oblíbených rockových kapel. Martin měl zase ohromné bluegrassové zázemí. Než se stal vyhledávaným popovým producentem, hrál na kytaru se skupinou Druhá tráva a odehrál stovky koncertů na českých i amerických bluegrassových festivalech. Oba jsme navíc v té době zbožňovali novou vlnu anglo-americké akustické scény, kde skupiny jako Mumford & Sons, The Avett Brothers, Old Crow Medicine Show a Edward Sharpe and the Magnetic Zeroes byly jen špičkou ledovce.

Martin v té mojí melodii tenkrát uslyšel totéž co já. Nahráli jsme spolu demonahrávku v několika různých verzích, pamatuju si, že v jedné byly irské flétny a v jiné dokonce duduk, tradiční arménský nástroj starý víc než tři tisíce let. Finální podobu ale písnička získala až ve chvíli, kdy jsme ji zahráli společně s Kásou a Ondrou. Ve chvíli, kdy se přidaly housle, baskytara, buben a kdy poprvé zazněl trojhlas našich zpěvů, bylo jasné, že vznikl nejen finální zvuk téhle písně, ale celé kapely, která v budoucnu přijme její název.

Lidé se často ptají, o čem ta píseň vlastně je. Spousta myslivců ji přijala jako svoji hymnu, jiní se naopak ptají, proč chceme zabíjet tak krásné zvíře, jako je jelen. Dokonce si pamatuji jeden rozhořčený dotaz, jak můžu coby vegetarián – nejedl jsem maso asi třináct let – zpívat o zabití živého tvora. Odpověděl jsem tenkrát v legraci, že přece nikde v té písničce nezpívám, že jsem ho snědl, ale můj vtip se nesetkal s velkým pochopením. Jindy mi zase jeden nimrod vysvětloval, že jeleni nemají krev, ale barvu. Pravda je ovšem taková, že ta píseň o žádném jelenovi není.

Když se do textu zaposloucháte, objevíte v něm temnou baladu o rozchodu, zoufalství a vraždě. Celé je to příběh muže, od kterého chtěla odejít jeho žena a on se s tím nedokázal smířit. A tak ji jednou, když šli spolu lesem a znovu se pohádali, v afektu u řeky zabil. Když se pak vrátil zpátky do vesnice, napůl mimo, mokrý a celý od krve, a lidé se ho ptali, co se proboha stalo, odpověděl: „Nic, zabil jsem v lese jelena...“ Alespoň takhle nějak se to celé odehrálo v mojí hlavě.

Ale za ty roky jsem dávno pochopil, že nejlepší je, když si každý v písničce najde svůj vlastní příběh. V tomhle jsou písně jako děti. My je jako muzikanti přivedeme na svět, vypustíme do prostoru a ony už si pak žijí svým vlastním životem. Jsem rád, když se to povede. Ale je pravda, že občas mě ještě některé věci překvapí. Třeba když mi Káťa Tichá prozradila, že celé roky přemýšlela o tom, proč se v poslední sloce zpívá rosomáčí kosti zapadaly sněhem. Až když si jednou text přečetla, zjistila, co tam je doopravdy.

Jelen je jedna z těch písní, které si hned od začátku našly cestu přímo do srdcí fanoušků. Je to skladba, která asi nejvíc určuje, kdo jsme a jak cítíme hudbu. Během naší existence zazněla na každém koncertě, a dokud budeme hrát, na žádném dalším nebude chybět. Fanoušci by nám to neodpustili. A my sami sobě koneckonců také ne.