Do soutěže jsme dali deset knih 4 Tenoři – Společná cesta a jedna z nich může být vaše! Co to obnáší?

Součástí knihy jsou vyprávění Mariana, Michala, Pavla a Honzy, z nichž se dozvíte, jak procházeli dětstvím a dospíváním, jak se dostali k hudbě a co dobrého i zlého je v životě potkalo. Z jejich příběhů jsme nyní vybrali krátké ukázky a vaším úkolem je každou z nich přiřadit k jednomu ze čtveřice zpěváků. Pokud znáte životní příběhy 4 Tenorů, může se vám to znát snadné, ale přesto čtěte pečlivě a mezi řádky...

Do soutěže se zapojíte tak, že nám pošlete e-mail na adresu info@bandsmarket.cz. Do jeho předmětu napište "Soutěž 4 Tenorů" a do těla mailu své tipy, například: Ukázka 1 – Marian, Ukázka 2 – Michal atd.

Ze správných odpovědí vylosujeme deset výherců, kteří obdrží knihu Společná cesta s podpisy všech členů souboru a s osobním věnováním.

Soutěž končí v úterý 21. října ve 22.00 hod. Správné vyluštění a jména výherců se dozvíte následujího dne na Facebooku 4 Tenorů. Výherce budeme kontaktovat e-mailem.

Hodně štěstí!

*

Ukázka 1:

Zpíval jsem odmalička a brzy jsem začal navštěvovat folklórní soubor. Moje chvíle přišla vždycky, když se holky tanečnice musely převléknout a bylo potřeba nějak vyplnit čas. Nastoupil jsem na pódium a zpíval lidové písničky, dokud mi neřekli „dost, teď se bude zase chvíli tančit“.

Chodil jsem na zpěv a bavilo mě to. Jediné, čím jsem rodiče snad trochu zklamal, bylo nadšení pro heavy metal, které u mě propuklo v pubertě. Coby vyznavači folklóru tuhle hudbu vůbec nechápali a nerozuměli, proč mám dětský pokoj vyzdobený něčím tak odporným, jako jsou lebky. Byl jsem velkým fanouškem Iron Maiden. Kdo tuhle kapelu zná, jistě ví, že jejím maskotem je Eddie – kostlivec či vlastně spíš zombík.

Jako správný metalista jsem měl také kapelu. Neměla příliš bohatý repertoár, ale to nevadilo, protože sotva jsem odeřval pět šest písniček, už jsem nemohl. Tehdy jsem ještě nevěděl, že „metalovému řvaní“ se říká „scream“, a pokud ho chce zpěvák denně používat, musí se naučit speciální techniku, jinak si odrovná hlasivky.

*

Ukázka 2:

Jako dítě jsem chodil na flétnu a na klavír. Ale hlavně jsem rád hrál na kytaru, na kterou jsem se učil sám. Ovšem nikdy mě nelákalo být sólovým zpěvákem nebo frontmanem.

Dětství jsem trávil obklopen klasickou hudbou, a hlavně operou, což jsou žánry, k nimž lidé většinou dozrávají spoustu let. Já v prostředí, kde se hrála a poslouchala vážná hudba, vyrůstal a vlastně jsem dlouho nic jiného neznal. Chodil jsem sice po ulici se sluchátky na uších, ale kdyby moji vrstevníci věděli, jaká cédéčka jsem měl v discmanu, asi by se hodně divili. Neměl jsem popové nebo rockové období, neposlouchal jsem moderní muzikály a na rozdíl od svých spolužáků jsem ani nechodil na koncerty.

Michaela Jacksona nebo Queeny jsem objevil poměrně pozdě. A občas se ke mně dostalo i něco českého. Vzpomínám si, že když jsem slyšel první desku Chinaski, docela se mi to líbilo – znělo to jinak, než co jsem slýchal z rádia. Oblíbil jsem si folkaře – Karla Plíhala, Jarka Nohavicu, Vlastu Redla... Tyhle písničkáře mám rád dodneška.

*

Ukázka 3:

O zpěvákově budoucnosti často nerozhodují jen učitelé, ale i lékaři, konkrétně foniatři. Při vstupní prohlídce na konzervatoř mi paní foniatrička prozkoumala hlasivky a podle jejich délky a síly odhadla, že mým hlasovým oborem by mohl být baryton, tedy středně hluboký mužský hlas. Dnes jsem sice tenorista, ale k tomu vedla dlouhá cesta. Ostatně když jdu na kontrolu na foniatrii, dodnes mi říkají: „Ale vždyť vy máte typicky barytonové hlasivky, jak můžete zpívat ty tenorové výšky!“

Pět let jsem byl tedy na konzervatoři vedený jako barytonista. Jak mi to šlo? Musím přiznat, že žádný velký zázrak jsem nebyl. Na vysvědčení většinou trojky... Chvílemi jsem pochyboval, jestli ze mě vůbec kdy bude pořádný zpěvák.

Moje sestra, která je vojačkou z povolání, mi nabízela, že mi podrží místo na posádce. Myslela to vážně, ne jako vtip. A já si tuhle možnost skutečně nechával jako zadní vrátka. Kdyby mi to se zpěvem nakonec nevyšlo, asi bych přešel na vojenskou školu do Vyškova. Vlastně bych se téhle kariéře ani nebránil.

*

Ukázka 4:

Propadl jsem soulu – ale co s tím? Od patnácti jsem zpíval s tancovačkovou kapelou, jmenovala se Fis, a tam se to moc uplatnit nedalo. Ale stejně to byla dobrá zkušenost, i když obnášela trávit páteční a sobotní večery na pódiu. Doma jsem se vymlouval, jak jsem mohl, táta měl spoustu řečí, ovšem dokud jsem nosil vysvědčení s vyznamenáním, zpívání mi nezakázal.

Horší bylo, když jsem se přihlásil do soutěže Hledáme nové talenty. Rodičům jsem o tom neřekl, ale stejně se to neutajilo. Na veřejném kole téhle soutěže se zničehonic objevil táta. Seděl v první řadě, ruce založené na prsou, nejdřív se mračil, ale když jsem začal zpívat Závidím od Nadi Urbánkové, viděl jsem, jak taje. Myslím, že byl na mě pyšný.

Doma jsem ovšem dostal pár facek. Táta mi rázně sdělil, že takhle by to tedy nešlo a ať se koukám věnovat něčemu pořádnému. Nevím, co přesně měl na mysli. Teprve po jeho smrti jsem se od nevlastní mámy dozvěděl, že si představoval, že budu lékařem nebo právníkem. Ale který rodič by tohle nechtěl!